Při srovnání životních peripetiích umělců, v různých časových obdobích, dojdeme často k podobnému naplnění osudů. Představa umělce jako osamělého, opomíjeného génia je velice přitažlivá, avšak mnohdy zavádějící. Umělci byli a jsou většinou zruční pracovníci ve svém oboru, tvrdě pracující profesionálové, kteří si uvědomují svůj obchodní potenciál.
Že však ale k naplnění jejich vize vede mnohdy dlouhá cesta, o tom už necháme vyprávět Jana Go.
,,Rád bych Vám popsal několik mých postřehů z mého sedmiletého pobytu v Itálii - konkrétně z Říma, kam mě osud zavál v 90. letech. Něco o tom, co mě nadchlo a také o tom, co mě zklamalo.
Z francouzské Marseille jsem cestoval vlakem do Říma. Vystoupil jsem stanici před hlavním nádražím Termini a pomalu jsem došel až ke Koloseu. Byla sobota, já si sedl na jeden z mnoha kvádrů okolo a byl jsem dojat atmosférou a touto nádhernou stavbou. Vzpomínám, jak jsem promlouval sám k sobě a nabýval přesvědčení, že toto je místo, kde stojí za to žít navěky. Tak jsem to opravdu cítil, měl jsem v kapse cigarety Marlboro, v peněžence asi tak na jednu obloženou housku a neuměl jsem italsky. Byl jsem ale opravdu nadšen a odhodlán se poprat o svou existenci. Začátky byly obzvláště těžké. Rok jsem zápolil s nelidskými podmínkami, přespával jsem v metru, na obživu jsem si vydělával malováním portrétů. Musel jsem prodat i to nejcennější, co jsem měl - řetízek a pak i snubní prsten…Sáhl jsem si opravdu na úplné dno. Měl jsem ale to štěstí, že jsem jednoho dne upoutal pozornost sběratele umění, který mi po čase nabídl ubytování i s ateliérem. V jeho nádherné starobylé vile na okraji Říma jsem dostal k dispozici apartmán. To byla nádhera, o které se mi do té doby ani nesnilo.
Nastal totální obrat v mém dosavadním životě. Přišlo období klidu, dost času ke studiu, k mé práci a zároveň se mi naskytla možnost k navázání mnoha užitečných kontaktů. Nejdřív je dobré něco vytvořit a poté je dobré občas něco prodat. Cítil jsem se silný, plný energie, a tak jsem prodával rád, bez pocitu ztráty. Věděl jsem, že vytvořím další díla a těšil jsem se na ten proces a na výsledek který, jak jsem doufal, bude kvalitnější a vyzrálejší. Malování mi vyplnilo téměř veškerý čas. Na starém sídle, kde jsem pobýval, se pořádalo spousta kulturních akcí, výstavy umění, koncerty, divadlo nebo se prostě sešli přátelé pána domu, jak se říká, jen tak na pokec. A právě při takovýchto večerech jsem se poznal s mnoha zajímavými lidmi z oblasti kultury, byznysu a politiky.
Podpora výtvarného umění jde z velké části ze soukromého sektoru. Bohaté rodiny či firmy zakládají nadace, jejíchž výhradní náplní je podpora umění nebo přímo takříkajíc vezmou pod svá křídla
několik umělců, které všemožně podporují a prosazují. Stejně tak banky pořádají výstavy buď ve svých vlastních prostorách nebo dokonce pronajímají celé galerie i s personálem. Jak jsem se již zmínil, existuje mnoho sdružení, nadací a společností, které se zabývají výtvarným uměním, a které vlastní i kamenné galerie.
Na Apeninském poloostrově existuje mnoho výtvarných směrů, které mají jedno společné. Jsou zásadně ovlivněny obdobím renesance, tzv. klasická malba stále vítězí. Veřejnost je však velmi tolerantní, a tak na stěně můžete vidět obraz z 18.století, současný hyperrealismus i abstraktní plátno, klasická figurální malba má ale stejně primát. A v tom vidím zásadní rozdíl mezi italských a českým výtvarným uměním. Česká scéna se mi jeví málo tolerantní.
Jak jsem se již zmínil máme takovou kulturu, jací jsme, a i když jsme stále chudá země v konfrontaci s evropskými vyspělými státy, podpora výtvarného umění je mizivá. Chybí mi tu takový zdravý hlad po umění. Tak nějak víc do hloubky. Kýčům se daří všude, ale u nás se jim dostává výraznější publicity.“
Manažerka externích projektů a vedoucí umělecké sekce
Ing. Daniela Krausová, MBA
Více na:http://www.best4man.cz/spolecnost/postrehy-ze-zivota-jana-go/
