V minulých článcích nás výtvarník Jan Go seznámil se svými malířskými začátky v Itálii a návratem zpět do Prahy. Zajímalo mě, co bylo hlavním impulsem k tomu, aby se do České republiky vrátil a hlavně co ho zdrželo natolik, že v Praze zůstal a žije zde už přes deset let. O tom všem dnešní rozhovor:
Co Vás přimělo vrátit se zpět do Prahy a čím jste započal Vaší kariéru v ČR?
Můj návrat, to byla samozřejmě touha být zase doma, ale zároveň to byla pozvánka odzpívat árii Vita Brevis od hudebního skladatele Daniela Fikejze, kterou jsem měl zahájit koncert k 600. výročí k založení města Hradce Králové. Byl to nádherný týden, který jsem v Hradci strávil. Setkal jsem se s kamarády z dřívějška. Lucií Bílou, která mě překvapila vším, co tady zatím dokázala a pak též již zesnulý Richard Kibic. Rád na to vzpomínám.
Takže primárně zpěv bylo to, co jsem chtěl po návratu dělat. Bylo to ale nepochopitelně složité, alespoň pro mě. I když jsem měl exkluzivní smlouvu na 3 CD a volnou ruku při tvorbě, (tedy alespoň ve smlouvě to tak bylo) prakticky mi do práce bylo stále zasahováno a já z toho byl opravdu otráven. Pak jsem náhodou potkal kamaráda výtvarníka, postěžoval si mu a on mi na to řekl:
,,Vždyť jsi ale především výtvarník…“ No, a tak jsem to s hudbou zabalil a rozhodl se naplno věnovat své profesi. V roce 1999 jsem si otevřel vlastní Galerii.
Vaše umění muselo mít veliký úspěch, když se o Vás dozvěděl i Bruce Willis?
Ano, myslím si, že na tu dobu jsem byl velice úspěšný. Měl jsem několik výstav po Evropě v opravdu dobrých Galeriích. Už při studiích nás navštěvovali různí lidé, nazval bych je asi ,,Hledači talentů ve výtvarném světě“ (mimochodem u nás takový nikdo není nebo jsem o něm zatím neslyšel) a Ti některým z nás otevřeli úplně nový svět. Oslovili různé významné osobnosti a pak jim občas i něco prodali. Byl to především reklamní tah. Z těch opravdu známých to byl třeba filmový režisér Brian de Palma, italský exprezident Francesco Cossiga, filmový producent Arnold Rifkin a další. S Brucem to ale bylo jiné. V době natáčení filmu Hartova válka mě navštívil se svým bratrem v Galerii a nakoupil několik mých prací. Vrátil se ještě několikrát a vždy si něco odnesl.
Takže se dá říci, že Vaše obrazy opravdu visí po celém světě?
Ano, je to tak. Jednou jsem se díval do evidence mých prodejů a musím říci, že má díla vlastní opravdu všude, tedy až na Polsko. Má díla najdete především v Americe, z největší části v USA. Ale také v Austrálii, Japonsku, Číně, Izraeli i v Egyptě.
Jak se zpívá v jedné známé písničce ,,jednou jsi dole, jednou nahoře“. Platí to i u Vás?
Platí a u výtvarníků obzvlášť, ale to dole nesmí trvat příliš dlouho. Víte, bylo období, kdy jsem nevěděl co s penězi a teď s odstupem času vím, že jsem se choval přinejmenším hrozně. Doufám, že už takový nikdy nebudu. Byl jsem mlád a myslel jsem si, že mi patří celý svět. Momentálně je prodej mých děl v útlumu. Pociťuji to především po 11.9.2001, po atentátu na americká dvojčata v New Yorku. Uvidíme, co bude dál.
Na čem podle Vás závisí prodej umění? Myslíte si, že se prodej může odvíjet i od národnosti?
Pokud mám mluvit o Česku, tady je to o to horší, protože Ti co ve světě běžně umění nakupují, tedy vyšší střední vrstva, tak Ti u nás peníze nemají. Proto zde ani obchod s uměním vlastně neexistuje. Podpora umění tu v podstatě není žádná a pro umělce je velice obtížné odhadnout poměry jinde ve světě. Tak jak se umění věnují třeba v Holandsku, o tom se České republice nemůže ani zdát. Možná je to proto, že nepotřebují peníze na hokej, a tak jim něco zůstane i na podporu umění.
Budu upřímný. V České republice mě drží především moje rodina, která se nechce stěhovat. Být to na mě, už tu dávno nejsem. Svou zemi mám opravdu rád, ale jde o to, co bych v životě ještě rád vytvořil a zrealizovat to tady, to je velice obtížné.
Manažerka externích projektů a vedoucí umělecké sekce
Ing. Daniela Krausová, MBA
Více na:http://www.best4man.cz/spolecnost/vyznamni-vzapomneni/
