Kdybych měl vybrat z dějin myšlení nějaké motto v záhlaví malířské tvorby Jana Go, citoval bych snad nejvýstižnější myšlenku E. A. Poe, který řekl, že pravé umění nás nevede pouze k ocenění krásy, kterou vidíme před sebou, ale je to "divoká snaha dosáhnout krásy, která je nad námi..." Tato platonská idea tvoří myšlenkovou páteř v tvorbě Jana Go. Máme pocit, že tento mistrovský malíř nás chce naladit na energie ve Vesmíru. A to nejsou vždy jen energie božského původu. Každý detail v jeho obrazech představuje samostatný obraz, svět energií, jakýchsi duchovních sil ve vířivém pohybu. Cítíme to na každém kroku. Cítíme, že jeho umění nemůžeme vysvětlovat tradičními metodami. Není lehké hledat důkazy v různých teoriích uměnÍ. Jelikož umění Jana Go je nesporně uměním spirituálním, musíme ho teoreticky posuzovat rovněž podle myšlenek spirituální estetiky italské, kterou měl možnost poznat v době svých studií v Itálii. Jan Go měl dost času prožít své vztahy ke klasickým památkám ve světě, nejen v Itálii. To je dosti podstatné pro pochopení jeho estetiky. Konkrétně: jestliže Luigi Stefanini definuje umění jako absolutní jazyk, jako vnitřní moment ducha, pak si uvědomujeme, že umění Jana Go je skutečně "absolutním jazykem malířským", je "odrazem zvláštností duší", jak říká Stefanini. Nyní rozumíme již lépe umění našeho Mistra, protože jsme našli určitou odpověď.
V čem tkví tato" absolutnost"? Především v tom, ze malířství Jana Go je dítětem postmodernismu. Jak naznačují teoretici postmodernismu, například Lyotard, moderní malířství se vyznačuje "rozpouštěním předmětů, stavu, konfigurací, míst, druhů..., které až dosud tvořily instituci malířství." V dílech Jana 00 se objevuje zejména dekompozice, která předvádí izolované elementy vizuální, momenty umění. Autor, stejně jako moderní malířství, neustále klade otázky, překračuje závazné a tradiční hranice výrazu. To se nazývá v estetice postmodernismu "reflexivitou". Jde o novou formu vznešeného, avšak nikoli v romantickém smyslu, ale ve smyslu francouzského slova "sublime", čili něčeho jemného, citlivého, vysokého atd. Také experiment je s tím spojen, jde vlastně o permanentní experimenty v obrazech Jana Go, o transformaci serie experimentů. V tvůrčím procesu tohoto malíře pozorujeme zvláštní představu - tzv. představu ideomotorickou, která dokáže uvést organismus do pohybu bez úsilí, například při sugesci pohybu. Právě proto, že Jan 00 využívá syntézy různých postupů avantgardního umění - r art brut / ovšem bez grotesktnosti/, informelu a strukturalismu a rozvíjí originální výraz, hraje důležitou úlohu sugesce barvy. Dalo by se říci, že Jan 00 hypnotizuje barvou diváka. Z hlediska psychoanalýzy můžeme konstatovat, že se zde uplatňuje proces "přemisťování", tj. přenos energie z jedné duševní energie na druhou. Kdo zná zblízka tvůrčí proces Jana 00, dobře ví, že tento umělec v zápalu tvorby prožívá psychoanalyticky řečeno "skotomizaci", tj. obranný proces, při němž subjekt nevnímá ohraničeno st oblasti svého prostředí nebo sebe sama. To se projevuje mj. V neohraničenosti plochy jeho obrazů.
Ze škály originálních projevů malířství Jana Go považujeme za nejzralejší díla, která zařazujeme do okruhu "magické abstrakce". Některé obrazy jsou malými oltáři, jakýmisi rituálními symboly, protože barva, materiál, záření barvy vyzývají ke kontemplaci diváky a mají nadčasový výraz. U Jana Go jde o magické překrývání světelných energií. Autor sám pracuje jako v rituálech, tj. uctívá duši "nad námi". Přibližuje se k magické abstrakci Tapiésově, Manolo Millarése, aniž by se ztotožnil s jejich bizarností. V duchu gestuálního informelu hněte barevnou hmotu. Vypůjčíme-li si z esoteriky Eliphase Léviho jeden pojem, můžeme hovořit u Jana Go o "velkých mystériích", k nimž se divák uchyluje, aby uspokojil svou potřebu meditace. V tomto malířském díle nacházíme jeden důležitý estetický princip - magickou strukturu - znak, kdy dílo tvoří znak jako celek i v každé časti zvlášť přináší záření malířských struktur barvy. Někdy pociťujeme potřebu stimulace audiovizuální, spojitost s hudbou, protože dynamično st asociací je tak intenzivní, že zvyšuje tento hlad. Uplatňuje se zde kondenzace představ, kdy některé představy se slučují a kombinují. Magická struktura u Jana Go je opakem realistického umění, ale to neznamená, že tato abstrakce není konkrétní ve významu pro člověka. Z hlediska estetiky Zen budhismu je jasné, že uvádí diváku do pocitu prázdna, kde pozbývá platnosti logické myšlení. Tato estetická kategorie Ze nu je klasická a platí o strukturální malbě Jana Go v plném rozsahu, v pojetí prostoru. Chápeme ji jako cestu k očištění osobnosti, jde o klid mysli.
Konečně nemůžeme přehlednout úlohu snu v tvůrčí metodě Jana Go. Nelze však ztotožňovat jeho tvorbu se surrealismem v podobě estetiky Andre Bretona - tzv. psychického automatismu atd. Některé prvky snu se tu uplatňují, ale nejde o proces bez kontroly rozumu, o libidozní fyziologické procesy, ani o psychoanalytický výklad snů. Spíše má Jan Go blízko k pojetí stylu Pittura metafisica, kdy jeho představitel Chirico řekl, že mu jde o to "malířstvím konstruovat novou metafysickou psychologii věcí". Právě když Jan Go uplatňuje nemalířské materiály v obraze, někdy dosti výrazně, odhaluje tajemství a metafysiku věcí žijících v obraze. Ve snech Jana Go se uplatní extáze, opojení ze snu, kdy se vracejí zážitky ze života ve snových symbolech a halucinacích, nebo ze vzpomínek. Tvorba Jana Go je přijímána se zájmem nejen v Evropě, ale i ve vzdálených kulturách Asie a Dálného Východu. To svědčí o jeho velkém umění, které překonalo tradici klasicismu a klasické modemy vůbec, vykročilo směle k hledání nových mystérií.
Elixír, Prof. Dr. Miroslav Klivar, Člen The American Society for Asthetics
