Vířivá, snad vesmírnou energií naplněná tvorba výtvarníka Jana Go v sobě nese nezaměnitelný rytmus hudby. Možná právě zvuk klavíru a bicích, jimž se věnoval na konzervatoři, určuje jeho umělecké tendence. Jeho kariéru, dříve více zaměřenou na hudbu, posunuly až listopadové události v roce 1989. Z náhlého popudu touhy po poznání vyrazil ze zasněné Prahy a nazdařbůh se vydal Evropou. Jeho další osudy se podobají napínavému thrilleru s pohádkovým koncem: Berlín, Hamburk, kde přišel o auto, Paříž, Marseille, tam se krátce živil malováním portrétů. Poté vstoupil do cizinecké legie, ale po vystřízlivění tajně utíká...do Říma. Přichází do Coloseu, je na dně a říká:,, Tady zůstanu." Zapaluje si cigaretu a z jejího dýmu náhle vystupuje kouzelný dědeček. Slovo dalo slovo a ze skromně oděného pána se vyklubal jeho budoucí mecenáš, šlechtic Dr. Antonio Neto, který navrátil do jeho života řád. Vrací se opět ke kresbě a malbě, námětů měl nepřeberně.
Studuje na Accademia di Belle Arti Biblioteca, posléze absolvuje sochařský kurs u profesora Tommasa. Velkorysost v tvorbě získal malbou obrovských fresek v italských palácích, kde jeho iluzivní krajiny prostupovaly interiéry, dodávaly jim na vzdušnosti a opticky je zvětšovaly. Zpět do vlasti se vrátil na sklonku devadesátých let, pronajal si galerii a začal psát novou etapu svého života.
Rozmanitou výtvarnou formu Jana Go nesvazují žádná dogmata, přesto považuje za základ kvalitní kresbu, renesanční způsob malby a hned potom experiment a hledání. Sám tvrdí, že v tvůrčím procesu neexistuje technologie, již by neznal. Tomu nasvědčuje i neúnavná cesta pokusů, při níž zničil spoustu pláten, aby vždy nakonec zvítězil. Běžně kombinuje mramor, tmely aplikované injekčními stříkačkami, kokosová vlákna a nekonečné množství dalšího netradičního materiálu, aby stvořil artefakt vyvážený, esteticky dokonalý, ale v žádném případě né střízlivý nebo nevýrazný.
Za techniku par excellence považuje koláže. V nich vypráví příběhy, ale nečekaná zápletka se projevuje opětným přelepením, domalováním, přesně tak jak v tom okamžiku cítí. Protože více než výsledek ho vzrušuje proces práce a tvoření, neváhá zdánlivě hotové dílo poslat na samý začátek. Možná je prvním výtvarníkem, jenž záměrně ničí pracně stvořené dílo, aby se jeho prostřednictvím mohl ještě niterněji vyjádřit. Tajemnost svých abstrakcí umocňuje i latinskými texty, které jim dodávají nadčasovou rovinu. Inspiračně ho nabíjí směsice zvuků velkoměsta, pouliční shon: ,,Pak si lehnu do postele a potmě zaznamenávám nápady a myšlenky. Vidím v té tmě zřetelně jiskřivé barvy a jasy. "
Zářivá barevnost jeho obrazů se paradoxně rodí v hluboké tmě, ve snovém opojení. Magická abstrakce je v jeho pojetí výsledkem syntézy různých postupů-spiritualismu, informelu, strukturalismu, částečně i surrealismu a projevuje se dekompozicí, izolovanými vizuálními prvky, neohraničeností plochy obrazů. Originální výraz jim propůjčuje zlato vzdáleného Orientu a italského slunce, pod kterým se setkával s dávnou tradicí.
Obrazy tak mohou komunikovat a žadonit, aby divák k očím přidal i ruce a uši, hladil je, nasával jejich vyzařující energii, naslouchal melodickým zpěvům, které přinášejí mystický klid do duše...
Rezidence, Jindřiška Kodičková
